Info, které byste měli vědět o Luně ZDE × Příběh 'Příští generace' ZDE × Chceš být SB? ZDE × POVINNĚ KAŽDEJ! KLIK :D

OUR RPC FAN CLUB
Picture editter:

Příští Generace- kapitola 2.

29. července 2011 v 0:50 | Luna |  Povídky na pokračování
Kapitola 2.


Ležela jsem na mokré zemi... Pršelo a občas bubnování kapek deště vystřídalo hromobití. Probudili mě hlasy zřejmě dvou mužů. "Tenzou, támhle někdo leží...Je to malé dítě a je... zraněná. Musíme ji vzít do vesnice, aby se na ni v nemocnici podívali." "Jak myslíš, Kakashi. Průzkum hotový, už jsme prohledali vše. Můžeme se vrátit." Stříbrovlasý muž mě vzal do náruče. Mohlo mu být okolo 19. Poznala jsem to podle hlasu, protože jsem mu neviděla do obličeje. Měl přes tvář zvláštně malovanou kočičí masku. jediné co byl z jeho hlavy vidět, byly jeho vlasy...Jeho společník neměl masku na obličeji. Byla připevněna na boku jeho hlavy, takže jsem mu mohla vidět do obličeje... Měl krátké hnědé vlasy, veliké oči a čiroká ústa.... Utíkali se mnou strašně rychle... Po chvilce se mi zamotala hlava a já omdlela....
Vzbudila jsem se... Otevřela jsem oči a první, na co jsem pohleděla, bylo okno. Venku už nepršelo a ani ta bouřka ustála... Když jsem se tak nějak vzpamatovala, zkusilajsem se zvednout, ale hlava mi při nadzvednutí mohla prasknout. Bolestí jsem se za ni chytila a zjistila jsem, že ji mám obvázanou. V boku už mě nepíchalo... Dále se můj zrak přilepil na stěnu přede mě.
Stěny byly vymalovány bíle. I ložní prádlo bylo bílé, stejně tak jako i závěsy po stranách postele. Kdybych byla starší, tak bych si jistě uvědomila, že lžím v nemocnici. Ale ještě nikdy jsem v nemocnici nebyla, takže jsem to netušila. V pokoji jsem byla jediná, ale z poza dvěří se ozývaly hlasy.Než jsem se nadála, vešla slečna s hnědými vlasy sepnutými sponou a na hlavě měla bílou čepičku. Vypadala trochu směšně, ale můj výraz to nezměnilo. stále byl kamenný a smutný.
"Tak už jsi se vzbudila, princezničko..." oslovila mě sestřička s milým úsměvem, kteý přetrval i poté, co jsem nic neřekla. "Jak se jmenuješ? Nemáš hlad? spala jsi docela hlouho. Ani při tom, co jsme ti zašívali hlavu, jsi se neprobudila. Jak jsi se dostala tam, kde jsi byla?" Její otázky mi přišly poněkud moc naráz. Nic jsem neříkala, pouze jsem na ni tak koukala se stejným výrazem ve tváři.
"Měla by jsi něco sníst, musíš být strašně slabounká... Kolik ti je let? typovala bych tě na 4 roky."
Když sestřička zjistila, že jeto zbytečné mi pokládat otázky, na které stejně neodpovím, její úsměv se proměnil ve starostlivý výraz matky a odešla. Když odezněly její kroky z chodby, dala jsem se do tichého pláče.

*Po 1 dni*

Během toho dne jsem nic nesnědla, ale zato jsem toho hodně vypila. Sestřička na mě byla milá i přes to, že jsem jí neodpovídala na otázky.když jsem se mohla zvednout, šla jsem se projít. Když už jsem byla úplně v pohodě, sundali mi obvazy z hlavy a vyndali stehy. "Hezky se ti to hojí. Je to zajímavé, po tomhle ti nezůstane ani jizvička." usmál se přívětivý pán a pohladil mě po středně dlouhých zrzavých vlasech. "Teď ti musíme domluvit pobyt a také bys mohla chodit do školky, abys navázala kontakt s místními dětmi, co ty na to? určitě tě rády pozdraví." Doktor pokračoval a já jsem ze sebe vydala první slova na tomto místě. "Kde jsem?" Měla jsem trochu tichý hlas od toho, jak jsem doteď nemluvila. Doktor i sestřička se podivili ale hned se zase usmáli, když si uvědomili, že jsem konečně promluvila... "Jsi v Konoze, vesnice ukrytá v listí v Ohnivé zemi. prostě Konoha.Jak se jmenuješ?" "Luna Yamakoto..." odpověděla jsem. Odkud jsi ty? Prý tě našli nedaleko Deštné..." Při tom, co jsem uslyšela název mojí rodné vesnice jsem si vzpomněla na maminku, na brášku, na mého opatrovatele, jsem se zasekla a nic jsem neřekla... "Tak, jsme tam, kde jsme začali..." Povzdychla si sestřička, sedla si a položila svou hlavu mezi dlaně. Dále koukala ale před sebe. "A co zavolat toho chlápka z clanu Yamanaka? mohl by se jí podívat do hlavy a zjistit plno informací, které nám neřekne...." Zahrál si na chytrého pan doktor a znovu se podíval na můj smutný obličej. "I to je možnost. Zkusím ho zavolat...." řekla sestřička nadšeně a utekla ven z dveří. Dívala jsem se na zavírající se dveře jako zhypnotizovaná. V hlavě jsem si stále přehrávala chvíle, jak strýček upadl a poté se nehýbal, jak mě maminka předla vychovateli, jak se zachovala jako správná a statečná hrdinka z nějaké knížky pro děti. Jak jsem jela ve voze plném špinavých a uplakaných dětí.... Při tom všem se mi hrnuly slzy do očí a já chtěla začít křičet 'Maminko kde jsi?! Prosím, přijď si pro mě a pojďme domů!'... V tom zamyšlení jsem si ani nevšimla, že mi doktor něco říká. " Vnímáš? říkám, že půjdeš se mnou za jedním pánem... on se ti podívá na hlavičku a pak nám poví, kdo jsi, a odkud jsi přišla... ano?" já jenom kývla... Chytl mě za ruku a šli jsme spolu vesnicí.
Po cestě jsem viděla nějaké lidi, ale nebylo jich mnoho. Byl už večer a tak všichni jistě zacházeli do svých domů a večeřeli nebo si povídali. Když jsme byli na místě, seznámil mě doktor s nějakým blonďatým pánem a řekl, že mě posadí do takové věci.. Že prý to nebude bolet, ani to nebude nepříjemné. Uvěřila jsem mu a šla jsem s Yamanaka-san do budovy. Pak jsem uviděla tu věc a trochu jsem se zděsila. On mi však řekl ať se nebojím, že to bude v pořádku. odlepila jsem se tedy od země a šla jsem do toho. Ani už si přesně nepamatuju, jak to probíhalo dál, ale vím, že zjistili to, co vědět chtěli....
"Je ze skryté Deštné. Moc toho nevím, je ještě moc malá a nemá to v hlavě dost jasné. Jmenuje se Luna Yamakoto a její vesnici přepadli vojáci z Písečné. Zřejmě nikdo z jejích příbuzných ani z vesnice nepřežil... až na pár jedinců a dospělých co přežili ten útok. A jetu ještě taková důležitá věc. Je napůl z klanu pocházející z této vesnice... Z klanu Uchiha..." Yamanaka-san řekl vše, co věděl. "Dobrá, můžeš jít." řekl starý muž v červeno-bílém klobouku a hábitu, sedíc za stolem splu ještě s nějakými muži. Yamanaka - san se poklonil a odešel. "Co na to říkáte, hokage-sama?"
"No, co bych na to řekl... Vypadá to, že tu máme o jeden hladový krk navíc." řekl a usmál se.


"Tak, hokage tě zde přijal, a už tu můžeš zůstat..." Prohlásil Blonďatý muž jdoucí vedle mě.
"Ale já musím domů! Maminka už mě asi hledá!" Podívala jsem se smutně na pána vedle mě a on se zastavil a lítostně se na mě podíval...
"Víš, maminka.. jak to říct... Maminka si pro tebe nepřijde... Maminka nám tě svěřila.... Ale jistě tě přijde navštívit, brzy nebo později....." řekl A usmál se na mě, ikdyž ten úsměv byl falešný..
"Tak jo....." řekla jsem a chytla ho za ruku. Takhle jsme spolu šli a pak mi ještě něco sdělil...
"Nemůžeš být u nás v domě, takže teď spolu jdeme do místní 'školky'.. chodí tam také ostatní děti, ty co nemají rodiče, nebo ty, co si chtějí jen hrát....Ti starší tam také trénují na ninju.. také budeš... Odteď tam budeš bydlet..."
Přikývla jsem a byla zvědavá, jak mě přijmou ostatní děti....

"Tak děti, tato dívka je Luna... Odteď sem s vám bude chodit a bude to tu její náhradní domov. Právě sem přišla, tak prosím, buďte na ni hodní...." Vydal se zese muž v zelené vestě s culíkem. Byl to náš 'vyučující' a byl docela sympatický... Zapamatovala jsem si ho už díky té.... Jizvě?-co měl přes nos... Jmenoval se Iruka a byl velmi hodný.
"No, tak může jít..Ne, počkej ještě, málem bych zapomněl..." Vykoktal a gestem mi naznačil, ať jdu za ním. Tak jsem šla. Ukázal mi postýlku, ve které budu oddeť spát, sdal mi pyžamo a věci na sebe... Docela se mi líbili, byly zajímavé a měli tu správnou barvu.
Obleček se skládal z mini fialových šatů, zelených návleků na ruce - rukávů, a z černých botiček s menším podpatkem.
Také mi ukázal, kde je koupelna, kde mě budou mýt a tak podobně. Když jsme skončili prohlídku a seznamování, rovnou mě umyli, převlékli do pyžama a uložili do postele s ostatními dětmi... Na druhé straně ložnice ležel kluk... byl asi tak o 2-3 roky starší než já, a vypadalo to, že byl docela osamělý... Když jsem přišla, neviděla jsem ho.. Možná to bylo proto, že je starší a chodí už do před-ninjovský školy... Teda já tomu tak aspoň říkám. Prostě už trénuje na ninju.
"Není to sice domov, ale myslím si, že to tu bude fajn... celkem..." Jako bych na to ani nepomyslela.....

Druhý den na mě koukali všichni děti jako na nějakého bubáka, či co. prostě hned , jak jsem šla na snídani, jsem na sebe strhla všechnu pozornost. oči všech dětí se na mě přilepily a bylo ticho. Hlasitě jsem polkla a šla si sednout k nějakému, nejlépe prázdnému stolu. Když jsem udělala pár krok, najednou jako bych o něco zakopla a padala jsem k zemi. Byla to něčí noha, o co jsem zakopla. Nebrečela jsem, jako jiné dítě, ani jsem se na něj nerozkřičela.
"Hej, Yamakoto, dávej pozor, kam šlapeš..." Ušklíbl se na mě kluk přibližně starý, jako ten blonďáček ze včerejška.
"Támhle Naruto dopadl stejně, jako ty dneska, včera.. bude z vás dobrej páreček ubulenců!" Pokračoval a začal se smát. do toho se rytmicky začala smát celá jídelna, až na dva lidi, o kterých jsem ani nepomyslela, že by mohli být moji budoucí nejlepší kamarádi.
Ty dva lidi se za mnou skrz ty stoly a židle prostrčili. Červenovlasý kluk s krásnýma modrýma očima urovnával klid a na všechny vrhal vražedný pohledy. Roztomilá holčička s tetováním pod očima, co byla s ním, se postavila přede mě a natáhla ke mě ruku. "Luníku, měla bys bejt opatrnější, tyhlety nejsou zrovna nejpřívětivější v týhle budově" a usmála se. Já jsem na ni jen hleděla s respektem a její oporu jsem přijala... Zvedla jsem se a Reno zase čistil cestu, když mi dívka se světlými krátkými vlasy řekla, ať si jdu sednout k nim. v jídelně už nebylo takové ticho. Všichni si zase začali povídat se spolusedícími u stolu a já měla konečně dobrý pocit.
"Všimli sme si tě tady s Renem už když tě Iruka-sensei představoval. Řekla jsem si, že musíš být dost smutná, když nemáš rodinu a zabloudila jsi..."
"Doragon-chan, ona nezabloudila! Ztratila se a byla zraněná...."
"jaaj a jakej je v tom asi tak rozdíl, rudovlase jeden?..." Ušklíbla se na něj Doragon a hned se začali hádat.... jejich hádku jsem přetrhla já.
"No, já mám rodinu, u nás ve vesnici... Teda doufám že ještě mám... a vypadla jsem z kočáru, když jsme utíkali před tím útokem...."
Doragon si nacpala plnou pusu jídla a koukala na mě vytřeštěnýma velkýma hnědýma očima... Když jsem tak na ni koukala, řekla jsem si, že asi nebude tak úplně v pořádku, že se asi praštila do hlavy jako já, ale nechala jsem to být. Na druhé straně Reno byl kultivovaný, necpal si všechno jídlo z talíře hned do pusy a nekoukal na mě jako kdyby na mě chtěl něco najít. Byl přesný opak Doradon. (To jsem si ale myslela až do doby, co jsme se poznali lépe ;])
"ahaaaa!!!! no jo no... hele, nechceš být s náma v týmu až budeme hrát nějakou hru??? potřebujeme vždycky třetího, protože s náma se tu nějak nikdo nebaví.... Všichni nás maj za burany, až na Naruta... ten je v pohodě..." Zeptala se dál a stále žvýkala kus snídaně. Narozdíl já jsem se ještě jídla ani nedotkla. Uvědomila jsem si to, až když Reno s Doragon dojedli, tak počkali oni na mě, až já dojím a pak jsme mohli jít ven....

Parádně jsem si to s nima užila... Byli jsme venku celý den, až do doby, c DOragon s Renem museli jít domů. Seděla jsem ještě venku na trávě, kde nikdo nebyl a vzpomínala jsem na rodinu... "Yahiko, mami...Hideo-san.... doufám, že mě slyšíte... stýská se mi po vás... moc. Tak moc bych se chtěla dostat domů, kdyby to šlo. Tak doufám, že mě brzy navštívíte... prosím.... mám tu bezva kamarády. Sice jen dva, ale to mi na překonání osamělosti stačí. Je legrace je pozorovat, jak se hašteří... I.." V tom mě v telepatickém telegramu něco vyrušilo...
"Hej, Luníku, co tu ješt děláš? a nevidělas tu někde mojí gumičku? musela jsem ji tady někde tratit, když jsme hráli hru Blázni... Víš, jak jsem se válela po zemi a křičela, že sem parní válec... Tak se mi musela nějak asi zachytit nebo co...."
Mluvila na mě Dorča a plazila se po zemi, marně hledajíc gumičku s červenými bobulkami.
"ne, promiň, Doragon, neviděla." Když jsem se zvedla, ukázalo se, že jsem na ní seděla...
Doragon začala skákat a vřískat...:
"Jeeee ty si pomeeetlooo si tady vysedáváš důlek a nevíš, že mi tim gumičku zahrabáváš do země.!! HEHEHEEEE!!!" Sebrala se země to , co hledala a já na ni jen nechápavě zírala.
"Jo jo, promiň ale já už... hej...co... kam deeeeš?"
Doragon se z ničeho nic prostě otočila na patě, pobrukovala si nějakou melodii a začala se hrabat v hlíně....
"Lalalaaaa...hmmm..hmmm-hmmmm...Lalaaa!!!"
"Em.... Dor??" Zaťukala jsem jí na rameno a ona se na mě konečně podívala....
"Jooo.... em... coo coo cooo??"
"No já jenm... co to děláš?"
Doragon klečíc na nohou se na mě podívala se zvednutým obočím, a já kývla hlavou k díře, kterou vyhrabala. Ona namířila hlavu k dolíku a vytřeštila oči...
"co to jeeeeeeee??? Kdo to sem dal???" pícha do všci ležící v díře. Vytáhla to a já nevěřila tomu, co jsem viděla... mezi dvěma prsty ve vzduchu držela malou žížalu a koukala na ní zmateně
"Zahoď to! bůhví, co to dělá!" Křikla Luna a DOr jenom rukou naznačila, ať toho nechá a její oči se změnily na dva roztomilé korálky...
"Ježiši ta je božíííííí!!!!! Kukej jak na mě koukáá!!!"
"ALe DOr, žížaly nemaj oči o.O" To, co jsem řekla, nemělo žádný smysl, protože Doragon mě nevnímala.
"Ale to je hustýýý mám vlastní žížalu a od miminkaa!!! Tu si nechám... Budu í říkat.... Manny.... neneneneee bude to holčičkA... bude toooo... MIMI!!! malá Mimi to jeee!!! YAHOOO!!!! Mam žížalůů!" Takhle křičela a skákala radostí zřejmě celou cestu domů. Já na ní jen tak hleděla a divila jsem se Renovi, jak může bejt tak v klidu, a normální, když se kamarádí s člověkem plnym tak živé a barevné energie, která s Doraon jenom tak pro zajímavost úplně čišela. Vždyď člověk po nějaký době musí zmagořit taky ne?..... No, už jsem se tím dále nezabývala... šla jsem se zkusit sama umýt (podařilo se) a šla jsem do postele.... Přemýšlela jsem ještě nad Maminkou a ostatníma a zkoušela jsem dokončit telepatický telegram...
".... Mami, Yahiko, Hideo... Je to tu fajn. Mám opravdový kamarády a jsem vážně šťastná...
Doufám, že vám budu moct Doragon s Renem představit...
Pac a Pusu, Luna"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Do you like my blog? :)

Jooo!! :)) 90.7% (98)
Jde to 6.5% (7)
NOUP! 0.9% (1)
STRAŠNÝ! 1.9% (2)

Komentáře

1 Taka Ito Taka Ito | E-mail | Web | 2. srpna 2011 v 22:10 | Reagovat

Ahoj.... Nikdy jsme se nepotkali ani nic takového...... jen mi prosím pomoz! Jak děláš ty obrázky ?? to normálně upravuješ v malování???? Moc si nevěřím že mi napíšeš zpět ale trochu naděje ve mě zůstává..... klidně se podívej na můj blog..... taky promiň za takový vlezlý komentář a taky promiň že se tento komentář totálně nevstahuje na tento článek.... ale prosím jestli budeš tak hodná tak mi prosím napiš odpověď....

2 Aya Aya | E-mail | Web | 16. října 2011 v 21:28 | Reagovat

Tuta fráze byla skvělá =)) Vypadá to, že tu máme o jeden hladový krk navíc. A nejvíc se mi líbilo to s tou Doragon jak vylovila žížalu =D to bylo boží. Jinak paráda, moc krásný *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama