Info, které byste měli vědět o Luně ZDE × Příběh 'Příští generace' ZDE × Chceš být SB? ZDE × POVINNĚ KAŽDEJ! KLIK :D

OUR RPC FAN CLUB
Picture editter:

Červenec 2011


.... dobrou noc...

26. července 2011 v 1:34 | Luna |  Oznámení
こんにちは lidi... dneska další příspěvky očekávejte ažvečer, páč už jdu do hajan, jsem dost unavená :) takže tady už jenom něco jako ukolíbavka ^^


Příští Generace- kapitola 1.

25. července 2011 v 23:53 | Luna |  Povídky na pokračování
Úvod
Nikdy jsem nepřemýšlela, že zemřu zrovna takto. V náručí svého milovaného, celá od krve, přehrávajíc si v hlavě celý svůj život. Můj žívot, jako takový, byl docela zajímavý.. Od toho útoku Písečné na naši vesnici dne 15. září roku 1989, přesně na mé 4. narozeniny, se vše změnilo. Ztratila jsem rodinu.. Všechny je do jednoho povraždily až na pár jedinců, co se zachránilo.. Z naší Deštné vesnice, co se týče mé rodiny a našeho klanu, jsem přežila jen já a můj starší bratr Yahiko, kterého jsem od toho incidentu neviděla. V nové vesnici, v mém novém bydlišti v Konoze, jsem si našla přátele. Zajímavého a phledného Rena Suutona a "trochu" praštěnou dívku Doragon Tokage, která mě zaujala svou pozitivní energií a náladou a také červeným tetováním pod jejíma očima. Nikoho jiného jsem nepotřebovala. Společně jsme čelili různým nebezpečím, chodili jsme se v noci jentak projít přes zákaz rodičů, či příbuzných (já to mělanejlepší, nikdo mě nehlídal, byl to můj nápad). Jmenuji se Luna Yamakoto, jsem napůl z klanu Yamakoto a napůl z klanu Uchiha. A tímto bych se s vámi chtěla podělit o svůj životní příběh plný radosti, přátelství, láskoy, ale i napětí, zármutku, bolesti a nenávisti....

Kapitola 1.
Bylo páteční odpoledne 15. září 1989... Byly mi čtyři roky... Pro naši rodinu to byla veliká sláva. U nás se říkalo, že ve třech letech dostane dítě určitou moc a projevují se první známky dovedností jedince. U mně se jednalo o zvýšenou inteligenci a o umění. Narodila jsem se na rozhraní období ohně a blesku, což bylo docela zvláštní a moc často se to nestávalo. Nicméně má matka šla do obchodu koupit nějaké věci na oslavu do obchodu na druhé straně vesnice. Vzala mě s sebou, protože Yahiko zrovna trénoval a zrovna nebyl nikdo k dispozici na hlídání.
"Luno, teď půjdeme do obchodu koupit něco, co by se ti líbilo. Jsi pro?" Usmála se dáma s krásně zelenýma očima a zrzavými vlasy.
"Ano, mami, půjdu s tebou." obula mi boty na ven, vzala mě za ruku a mohly jsme vyrazit. Obloha byla krásně zbarvená do Azurové modři a neplul po ni ani mráček. Ulice, po které jsme kráčeli nebyla ani noha. Všude byl klid a až neobvyklé ticho.
"Proč tu nejsou žádné děti?... Je tak krásně a oni sedí doma namísto aby si hráli venku." Přemýšlela nahlas maminka, aby prolomila to mrtvolné ticho. Když jsme stály nedaleko obchodu, zjevil se před námi nějaký muž a kulhal směrem k nám. Když už stál témšř u nás, všimla jsem si, že se drží za břicho a ruku, kterou se držel měl celou od rudé tekutiny, která se mu z rány na břiše řinula při každém kroku. Matka mě pustila a utíkala směrem k němu.
"Pane bože, Kotomo!!! Co se stalo?!!" vyděšená žena zachytila padajícího muže, který se vyčerpáním svalil na zem.
"Písečná... zaútočila, je nedaleko odsud. musíte vypadnout. A řekni to.... i ostatním. Musíte se okamžitě vytratit..." Ten muž, který toto říkal, byl můj strýček. Vypadal tak unaveně a nebylo mu skoro rozumět. Ikdyž jsem byla docela daleko od něj, viděla jsem, jak mu klesla ruka z matčinýho ramena a naposledy vydechnul. V té době jsem nevěděla nic o smrti ani o umírání, takže jsem nechápala, proč se z maminčiných očí řinou slzy tak velké, jako její korále co nosila neustále u sebe. Žena v modrých šatech odtáhla tělo strýčka Kotoma k nejbližším dveřím, kde zaklepala na dveře. Chvíli čekala, ale nakonec přišel otevřít nějaký pán, který nebyl z rodiny, ale působil jako sympatický muž, kterého už jsem někde viděla.
"Chiharu," oslovil ji maminčin kamarád. Poté se podíval dolů a vytřeštil oči. "co se stalo?! proč tu leží jeho tělo?!" Bylo vidět, dost panikařil. "Musíš ho někam odnést, sama to nezvládnu a mám tu dítě.Nechci, aby to viděla. Řekl, že Písečná útočí a není moc času. Vyřiď všem, že se okamžitě musí sbalit a vypdnout odsud, dokud je to možné! Ať berou jen to nejdůležitější a utíkají na Východ směrem k lesu. Tam bychom měli mít na chvíli klid a čas připravit se obranu." má maminka měla co dělat, aby se namístě nerozplakala. Stála jsem okousek dál za sloupem, odkud jsem měla docela dobrý výhled a vše jsem pozorovala. Nerozuměla jsem jim ani slovo, ale přesto jsem se na maminku musela stále dívat. Obličej měla vážný ale zároveň smutný. Když jsem se podívala nahoru na kopec, spatřila jsem neznámé lidi. Utíkala jsem z maminkou a oznámila jsem jí, že na kopci stojí nějaké osoby. "Ale ne! už je moc pozdě! To jsou oni!" Vykřikl muž a utíkal pryč z domu, neznámo kam. Matka jen přihlížela, jak sbíhají dolů z kopce. Otočila se, vzala mě za ruku a utíkala, co to šlo. Když v tom jsme narazily na mého opatrovatele, který zřejmě již slyšel tu novinu. "Chiharu, Luno! poběžte! už nní čas abyste se vrátili domů! Musíte utéct ihned!" Postarší pán, Hideo-san nám naznačil, ať utíkáme za ním. Vzádu za našimi zády byl slyšet křik a obrovsé rány, až se zem otřásala. Zdálo se, že i stromy pláčou a naříkají, když některé z munice vybouchly u lesa. Tak mě ten zvuk děsil, že jsem ani neměla odvahu se otočit. Jen jsem propukla v pláč. Mé vzlyky však nebyly slyšet skrz rámus vybuchující munice a křik ninjů, kteří obětovávali svůj život za vesnici. Jen jsem běžela a běžela. Nestačila jsem. Matka mě přitáhla k sobě a pevně mě objala. Takové objětí jsem nikdy nedostala... Ucítila jsem na svém rameni zároveň horko a mokro. Byly to matčiny slzy, co stékaly z jejích očí na mé pravé rameno.
"Luno, mám tě hrozně moc ráda! Tak strašně moc, a věř mi, že to hrozně moc bolí!.... Půjdeš s Hideem. Odvede tě k vozu s ostatními dětmi... Budeš v bezpečí, maminka se pro tebe vrátí. Musím tu jen něco zařídit."
"Ne, maminko, ne!... zůstaň se mnou! prosím, neopouštěj mě! neee!" Vložil mě opatrovateli do náruče a postupně mizela v oblaku kouře a prachu ze zbraní. Vesnice ležela v ruinách, všude ze střech šlehaly plameny. Všude byl cítit pach krve. Všude smích nepřátel, pláč obyvatel naší vesnice, výkřiky bojujících vojáků a umírajících obětí. Nemohla jsem ten zvuk ustát... Tohle je válka. Tak krvavý, nebezpečný a agresivní konflikt mezi dvěmi vesnicemi. Nechci to už dále snášet. Zacpala jsem si uši dlaněmi a zavřela oči. Stále jsme běželi vesnicí. V turánu jsme zastavili a já otevřela oči. Přede mnou se zjevila žena a muž asi stejného věku a uklidňovaly plačící děti, co se sháněly po svých matkách a otcích. bylo to tak smutné, přesto jsem neplakala. Litovala jsem těch ubohých dětí, mladších i starších, než jsem já. Měly tak rudé oči od pláče a na oblečení špína od prchu a bláta z ulice. "Hideo-san, podej nám ji, my už se o ni postaráme." Natáhla před sebe ruce žena s krátkými černými vlasy a krásnýma velkýma modrýma očima... Hideo nic neřekl, jen mě předal opatrovatelům, podíval se na mě zoufalým a lítostným pohledem na rozloučenou. "Tady, tohle si obvaž kolem ruky. nikdo nebude vědět, co jsi skutečně zač, Luno-chan." a podal mi čistě bílou bandáž. Poté už utíkal zpět do vesnice s kunaiem v ruce. Když byl v nedohlednu, usadila jsem se ve voze přikrytém béžovou a zašlou plachtou, která strašně páchla. Podívala jsem se na své pravé předloktí, kde jsem měla rudé tetování. Nevěděla jsem, co to je. nikdo mi to nechtěl říci. předloktí jsem si obvázala bandáží. Hleděla jsem kolem sebe na malé děti. Goro-san u nich seděl a hladil je a uklidňoval. Vůz se konečně pohnul z místa. Vyjeli jsme z vesnice. Z venku jsem stále slyšela rány z děl, výkřiky však byly ty tam.o Osaměním jsem se stočila do klubíčka a tiše jsem se rozbrečela. Obličej jsem měla zakrytý, aby to vypadalo jakže spím. Nechtěla jsem být nikým litována. Ikdyž jsem měla teprve 4 roky, byla jsem rozumější než ostatní děti v mém věku. Přemýšlela jsem o mamince a o bratrovi. Doufám, že jsou v pořádku. To jsem ale netušila, že maminka padla v boji a Yahiko utekl ještě dříve, než my. Z proudu myšlenek mě vytrhl výbuch hned vedle našeho vozu. Vykoukla jsem z plachty ven abych se podívala, co to bylo. Na to ale koně zrychlili a vůz narazil na kámen. Vypadla jsem z rychle jedoucího vozu a skutálela jsem se z příkopu dolů. Padala jsem a padala, když jsem narazila na zem, bolelo to hrozně moc. cítila jsem ostrou bolest na hlavě a píchání v boku... Propukla jsem v pláč a tentokrát v hlasitý. Nikdo mě neslyšel. Když jsem si uvědomila, že je to zbytečné, skrz bolest v boku jsem se stočila do klubíčka.... Začalo pršet.. Ležela jsem v mokru a nevěděl, co mám dělat.
Přemýšlel jse, zda se maminka někde objeví a zachrání mě... nikdo nepřišel.... když jsem byla už moc unavená a bolest sílila, zavřela jsem oči a pomyslela jsem si poslední před spánkem... "Všechno nejlepší, Luno-chan...."

Luna a Kakashi

10. července 2011 v 17:09 | Luna |  Obrázky








Luna v Civilu a prosvištějící Kakashi když si ZASE dává zápas s Gaiem :D

Pan's Labyrinth

6. července 2011 v 20:20 | Guillermo del Toro
Píše se rok 1944 a dvanáctiletá Ofélie jede se svou těhotnou matkou za otčímem, frankistickým důstojníkem, který kdesi v horách na severu Španělska potlačuje zbytky republikánského povstání. Život ve vojenské posádce ale nenabízí Ofélii pouze realitu poznamenanou boji s povstalci, všeobecným nedostatkem jídla a velmi chladným vztahem s otčímem - v nedalekém starodávném labyrintu potká dívka jednou v noci starého fauna, který ji prozradí, že je ztracenou princeznou kdysi mocné pohádkové říše a současně poslední nadějí na její záchranu. Než se ale opět setká se svým královským otcem, musí splnit několik úkolů. Fascinující podívaná a silný příběh o tom, že ve světě dětské fantazie se za život, čest a odvahu platí stejná cena jako ve světě dospělých.





Ofelia's lullaby



The official Trailer

Reno <3

1. července 2011 v 9:20 | Luna


Aaaaaaaaawww...